+ + + T R A D I T I O + + +

Katolické fórum pro katolíky, ochránce nenarozeného života a všechny, pro které je Salus animarum opravdu suprema lex.
 
PříjemPříjem  PortálPortál  FAQFAQ  RegistraceRegistrace  Přihlášení  

Share | 
 

 Georg May - Pravá a nepravá obnova

Goto down 
Jdi na stránku : Previous  1, 2
AutorZpráva
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 18:58

13. kapitola

Byrokratizace Církve
Obnova znamená pohyb, život a sílu. Upevňuje víru, zlepšuje mravy, obnovuje zbožnost, prohlubuje bohoslužbu, pozvedá rodinný život, probouzí horlivost, zapaluje nadšení. Obnova se nemůže zřici institucí a organizací. Ty však nestojí v popředí, ale jsou prostředkem pro dosažení účelu.

I. Horečná, nehospodárná činnost
Zcela jinak je tomu s progresivistickým hnutím. Je naplněno bezpříkladnou upovídaností, produkuje neslýchané množství papírů, je úplně posedlé organizováním a vyvíjí horečnou činorodost v podružných záležitostech, aniž by tomu všemu odpovídal rozkvět církevně náboženského života. Naopak! Inflace církevního schůzování a zasedání a nafouknutí organizační činnosti jdou ruku v ruce s úbytkem hloubky víry u katolíků, scvrkáváním se farností a rozpadem rodin. Církevní byrokracie v posledních letech bujela přímo jako rakovina. Byly zřízeny četné kanceláře, instalovány telefony, přijati správní úředníci, duchovní vzati z pastorace. V době před koncilem byli hledáni muži a ženy na pracovní místa, v pokoncilní době se místa pro muže a ženy vytvářejí. Čím více kanceláří vzniká, čím více je nastaveno psacích stolů a sepsáno listin, tím bezpečněji se tento provoz udržuje při životě vlastním během naprázdno. S odkazem na tyto aktivity je německý katolicismus představován přičinlivými opěvovateli jako živoucí, kvetoucí, ba vzorový. Co se zdá, že má ale ve skutečnosti navíc než katolíci v jiných zemích, spočívá z 80% na jeho penězích. S penězi se dají uskutečňovat všechny ony podniky a vztyčovat fasády, jež jsou cizincům pyšně ukazovány. S reformou, obnovením a pozvednutím se to všechno nemá nic co dělat. Neboť drtivá většina těchto zařízení nepřispívá ani v tom nejmenším k obrácení jednotlivce, k upevnění jeho víry, k rozdmýchání jeho lásky k Bohu a člověku. A osoby, které v nich mají křesla, nejsou zpravidla obnovení křesťané, ale velmi často funkcionáři, kteří prostě vykonávají svůj džob, neboť přinejmenším zčásti v církevních službách – každopádně ve Spolkové republice Německo – se za méně práce vydělá více než u jiných zaměstnavatelů. O velké, těžké úkoly, které jsou kladeny na Církev, na farnosti a jednotlivého křesťana, se progresivismus stará málo. Zaměstnává se svými lehkými záležitostmi a šplouchá se ve svých mělkých vodách.

II. Systém rad
Za zvlášť vydařenou novinku v pokoncilní Církvi je vydávána takzvaná demokratizace Církve. Jejím nejnápadnějším znamením, každopádně v německých zemích, je s urputnou zarytostí zřízený systém rad. Demokratizace a systém rad však neznamenají žádné reformy, ale jsou to prvky, které značí vpád ducha doby do Církve. Od roku 1949 je Spolková republika Německo demokratickým státem. Demokracie je určitý způsob, jak utvářet vůli státu. Němec však tíhne k dokrinálnímu. Není tedy udivující, že v Německu více než jinde se z organizačního modelu udělala spásná nauka, spásná nauka demokratismu. To platí především pro určité teology. Nezkušení v otázkách státního práva a neznalí ve věcech dějin, jaké opravdu jsou, ukazují se přímo omámeni demokratickými myšlenkami. Aniž by zvážili jeho slabosti a časovou podmíněnost a bez toho, že by respektovali rozdílnost mezi Církví a státem, přenášejí demokratický model na Církev. „Demokratizují“ Církev.
Už kořeny demokratismu ukazují, jak málo je vhodný, aby se přenášel na Církev. Základem demokratismu je ideologicky vzniklý optimismus, optimismus, že každý člověk je naplněn pochopením, schopností se ovládat a dobrem, optimismem, že diskuzí a rozhodnutím většiny se dá nalézt pravda. Tento optimismus nepochází z katolické nauky, ale z ideologického liberalismu. Výpůjčky z tohoto názorového proudu se Církvi ještě nikdy nevyplatily. Pro reformy se už nehodí vůbec.
Ohledně demokratizace se mohli nositelé odpovědnosti opřít o pozorování ze světských kruhů. Demokratizující opatření se třeba nevyplatila univerzitám. Zapojení neoprávněných osob do zásadních rozhodnutí vedlo všude k poklesu úrovně. Při četných usneseních hraje rozhodující roli stranictví. Není přehnané, když konstatujeme, německá univezita, tak jak kdysi její zvuk měl platnost v celém světě, už v důsledku demokratizace neexistuje.
Demokratizátoři v Církvi se tím oslovit nedali. Navzdory všem zkušenostem se dali do díla, aby Církev zdemokratizovali. To znamená, že do Církve byly zavedeny parlamentární instituce a praktiky. Tento vývoj podle všeho pokročil v Německu dále než v jiných zemích. Protože zde byl hnán kupředu s německou důkladností či lépe posedlostí. Zřízení sytému rad neznamená snad, že věřící obdrží silnější podíl na zodpovědnosti pastýřů. Protože masa lidí vedení potřebuje a také to ví. Podle „železného zákona“ oligarchie vůbec může vládnout a rozhodovat jen pár lidí. Kruhy, které volají po demokratizaci Církve, počítají mnohem víc s tím, že vládnutí v demokratizované Církvi připadne jim. Nepřepočítali se. Grémia, jež byla zřízena v průběhu demokratizace, stojí zpravidla pod rozhodujícím vlivem progresivistické strany. V nich se činí ve značném rozsahu lidé s emancipačními manýry, kteří katolickou víru ani důkladně neznají a ještě méně ji žijí, mnohem spíš velmi rázným vystupováním zastrašují prosté věřící a výmluvností vyvolávají zdání odborné erudice. Co se jich samých týče, jsou řízeni publicisty, kteří platí za moderní, neboť jsou přímluvci uvolňování. Usnesení, která pojmou, odpovídají většinou naukám, jež jim udělili tito učitelé. Takže demokratizace v Církvi se projevuje poté tím, že dosavadní nositelé moci jsou jí zbaveni a na jejich místě se usadí jiní. Posvěcení pastýři odstupují svou úlohu nevysvěceným pisálkům.
Proti demokratizaci stojí teologicky nesmírně silné pochyby. Farář zastupuje jako učitel, kněz a pastýř Krista, hlavu každé farnosti. Na základě tohoto zastupování má autoritu a zodpovědnost za farnost. Tuto zodpovědnost a autoritu nesdílí s nějakým farním shromážděním nebo výborem farníků, ale jen se svými spolu-presbytery (1 Tim 4, 14; 5,17nn). Avšak knězi, který může být přehlasován nějakým laickým grémiem, je tato funkce, aby reprezentoval Krista, hlavu Církve, vzata.
Také v této oblasti nemůže být řeči o naplnění vůle koncilu. Kardinál Frings se k systému rad vyjádřil, že „později, po ukončení koncilu, se dorazilo značně dále, než to chtěli koncilní otcové“ (Frings, Für die Menschen bestellt 297). Koncilní teolog Klaus Mörsdorf k tomu píše: „Je možno si být jist, že koncil svým stručným poukazem na možné další rady ani ve snu nepomyslil na to, aby se přimlouval za výstavbu nějakého systému rad, který vychází od farnosti jako základny a zasahuje až na mezinárodní úroveň a má stát vedle hierarchické strukturální stavby“ (Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche 73). Podle Mörsdorfa se jedná u zřízeného systému rad, zvláště ve střední Evropě, o „divoké výhonky“, které se velmi vzdálily koncilu. Německý systém rad je „pokus o výstavbu jiné hierarchie“ a „výrazem demokratizace, která není slučitelná s koncilním sebeuvědoměním si Církve jako nového lidu Božího“ (Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche 73). S pravou obnovou nemá připuštění demokratizace nic do činění. Naopak pravé obnovení ztěžuje, protože jeho protivníkům vytváří základny pro agitaci a propagandu.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 18:59

3. oddíl

Závěrečné zhodnocení


1.kapitola

Vztah koncilu k pokoncilnímu hnutí
Předcházející vývody uvedly na světlo, že v posledních 15 letech se neuskutečnila žádná obnova Církve, nýbrž byly vyvolány destrukce obrovského rozsahu. Není jednoduché určit, jakým dílem se každý z nich, koncil a pokoncilní hnutí, původně podílí na poměrech, které dnes v Církvi panují. Přesto je třeba odvážit se učinit pokus o vymezení, především aby se koncilu dostalo spravedlnosti. Že koncily mohou být kritizovány je samozřejmé. Dnes jsou přece napadána neodvolatelná věroučná rozhodnutí koncilů, a jeden z předních důvěrníků německých biskupů, dogmatik Walter Kasper z Tübingen, přece dokonce prohlásil, že dogmata mohou být „hloupá“. Zde naproti tomu jde pouze o to, aby se pokyny pastoračního koncilu, které nevznášejí nijaký nárok na neomylnost, přezkoumaly ve světle nepochybného učení Církve a podle užitečnosti pro pastoraci

I. Odpovědnost koncilu
Pokoncilní hnutí je bez koncilu nemyslitelné. Koncilem bylo vyvoláno, na koncil si dělá právo a svou průbojnost vyvozuje z odvolávání se na koncil. Kořeny pokoncilního hnutí spočívají v koncilu. Koncil tedy za ně musí být zásadně volán k zodpovědnosti. Na úrovni obecné Církve vydával papež Pavel VI. oficiální změny pokoncilní doby za uskutečňování koncilu. V Německu sepjal kardinál Döpfner pokoncilní procesy – jako například würzburskou synodu – tak těsně s II. vatikánským koncilem, že pokus zprostit koncil ovinění, nemůže z této strany najít žádnou podporu.
Vskutku s koncilem začal proces totální nejistoty. Od koncilních otců a teologů byla slyšet vyjádření, která znamenala konec jakékoli jistoty v oblastech práva, morálky a věrouky. Když jsem svého času upozornil jednoho arcibiskupa na nesprávné názory teologů, odpověděl mi rezignovaně: „Co chcete dělat, když dokonce na koncilu byly přednášeny mylné náhledy?“
Někteří, aby zbavili koncil viny, tvrdí, že do Církve si našly cestu sporné situace, vzpoura proti autoritě a svévole z prostředí mimo ni a zde vyvolaly známé pokoncilní rozkladné jevy. Toto tvzení se dá lehce vyvrátit. Pokud někdo chce vysvětlit tento úpadek proniknutím „světa“ do Církve, pak je to třeba označit za nepřípustný pokus odvrátit pozornost od vlastních příčin. Protože „svět“ už odjakživa chtěl proniknout do Církve a právě to je ona otázka, proč se mu to od doby koncilu tak skvěle podařilo. Pokud vskutku nalezly do Církve cestu zlé jevy ze světa, pak je třeba se tázat, jak se to mohlo stát. Na to se existuje jediná odpověď: Vpád rozkladných představ a praktik do Církve byl umožněn koncilem a procesy, které jej provázely. Zmatená mluva a rozepře koncilních otců, převládnutí nezodpovědných teologů a vzdání se kázně v Církvi jsou zodpovědné za to, že do Církve mohly vtrhnout poměry, jaké jsou na denním pořádku ve světě. Jak velmi je třeba i koncilu přičíst k tíži rozkladné jevy pokoncilní Církve, vyplývá ze skutečnosti, že náboženské společnosti, které nezažili srovnatelnou událost, nepociťují nic z takových katastrofálních otřesů, kterými je zasažena katolická Církev. Nikde v oblasti protestantismu nelze pozorovat takový úbytek počtu návštěvníků bohoslužeb a duchovního dorostu jako v katolické Církvi. Zatímco katolické školství v USA zakouší katastrofální úbytek, protestantské zažívá fenomální vzrůst. Konveze ke katolické Církvi se už skoro nevyskytují. Ale počet přestupů k protestantismu se nezmenšil. Tvrzení, že pokoncilní novinky by přišly i bez koncilu, je nejen nedokazatelné, nýbrž nesmyslné. Pokud se však tyto novoty dají alespoň ve svém zárodku připsat koncilu, pak je také koncil za ně a všechny škody z nich plynoucí odpovědný. Není náhoda, že ti katolíci v Itálii, kteří při volbách v roce 1976 kandidovali na listině komunistů, byli horliví přívrženci II. vatikánského koncilu a pokoncilního hnutí. Jistěže koncil byl a je neslýchaným způsobem zneužíván, když se na něj odvolává pro zdůvodnění věcí a jevů, které mu byly vzdáleny. Ovšem na tomto zneužití není sám bez viny. Je to následek chtěné či nechtěné dvojznačnosti koncilem přijatých textů. Pokud někdo říká, že ten, kdo činí koncil zodpovědný za pokoncilní zhroucení, nečetl nikdy jeho dekrety, tak zapomíná, že koncil je víc než jím schválené texty. Ke koncilu také například patří roky trvající puštění opratí z rukou na všech úrovních, v biskupstvích, v zemích a v celé Církvi.

II. Nerespektování koncilu
Je pravdou, že koncilem vyvolané hnutí přerostlo svého původce a nechalo koncil daleko za sebou. To platí jak pro úřední uskutečňování koncilu tak i pro svévolná opatření teologů, biskupů a biskupských konferencí. Na mnoha místech se dá ukázat, že určitá pokoncilní usnesení nejsou slučitelná s texty koncilu. Podoba nové Mše se například v žádném případě neshoduje s vůlí koncilních otců. To, co jim tanulo na mysli, bylo plně pokryto změnami rubrik z let 1962-1965. Na některé jiné případy odklonění se od koncilu bylo poukázáno výše. Pokoncilní eklekticismus se svým čichem pro pohodlnost a ulehčování nechával pravidelně spadnout pod stůl všechny koncilní texty, které neodpovídaly duchu doby. Dotyčná vyjádření koncilu se nestala povětšinou plodnými.
Pastýři Církve by měli dokázat sebrat odvahu doznat, že na pokyny koncilu se ve velkém rozsahu nedbalo. Koncilu se neprokazuje žádná služba, když je pokoncilní hnutí co možná nejvíc s koncilem spojováno, dokonce je vydáváno za toho, kdo jej legitimně provádí. Jsou totiž dvě možnosti. Buď se pokoncilní hnutí odvolává na koncil zcela právem. Pak nemůže být koncil posuzován příznivěji než toto hnutí. Nebo se pokoncilní hnutí odvolává (přinejmenším) na koncil neprávem. Pak se musí konečně přestat s pokusem kritiky tohoto hnutí úplně umlčet s odvoláním na koncil.
Pokud se tážeme, jak mohlo dojít k popsanému nerespektování koncilu, je třeba na to na prvním místě odpovědět: Koncilu se nedostávalo pravého reformního hnutí v lůně Církve. Chyběli mu muži a ženy, kteří by s neochvějnou vírou, hlubokou láskou k Bohu a lidem přijali jeho pravé podněty a převedli je do praxe. Nemá smysl sepisovat byť sebekrásnější texty, když není nikoho, v kom by vzbudily živou odezvu.

III. Jednostranná realizace koncilu
Koncilu následně chybělo dvojí: za prvé jeho uskutečnění a za druhé uskutečnění, které není určováno progresivistickými zásadami přizpůsobení se duchu doby, nýbrž principy Ježíšovy nauky a zdravé církevní tradice. Koncil byl realizován jednostranně. Převedení koncilní vůle do konkrétních norem podléhalo z podstatné části příslušníkům progresivistické strany, jak to byl obvzlášť zřetelně případ u takzvané liturgické obnovy. Tyto kruhy využili málo precizní formulace koncilu, aby převedli do skutečnosti svoje představy. Nesplnila se naděje, s níž mnozí takzvaní konzervativní koncilní otcové přes velké pochybnosti dali svůj souhlas textům, že totiž provedení koncilních pokynů samotným Svatým Otcem zabrání neštěstí.
Vzhledem k převaze progresivistické strany při „provádění“ koncilu nemůže udivit, že i tam, kde lze odvolání na koncil učinit alespoň přijatelným, namnoze lze vznést otazníky o oprávněnosti a kvalitě pokoncilních novot. Předkoncilní formy náboženského a církevního života nebyly podle všech pravidel nahrazeny novým a lepším, ale byly bez náhrady odstraněny. Tento proces odbourávání se často dál s lehkomyslností, domýšlivostí a cynismem, jimž aby rovného pohledal. Z druhé strany vyvolalo pokoncilní hnutí v četných oblastech osudové změny. Co je dnes spojováno se jménem reformy, je v mnoha případech vnější činorodost, touha po novinkách a obrazoborectví. Ve srovnání s časem před koncilem je pokoncilní doba podstatně poznačena rozkladem, úbytkem, ústupem, ztrátou a trpí na úbytě své podstaty. Tyto „reformy“ se nepokoušejí zlepšit život dotyčných lidí, nýbrž chtějí odstranit instituty, jichž leckteří nedorostli. Takzvaní reformátoři zapomněli na skutečnost, že tisíc novot nepředstavuje jedno jediné obnovení, obnovení je duchovní pojem, a vyjadřuje obrácení srdce. Po něčem takovém není v pokoncilním hnutí ani vidu ani slechu. Soud nad ním tedy musí proto vyznít mnohem nepříznivěji než nad koncilem. Samo je v podstatném zaměřeno k rozkládání a boření.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 19:01

2. kapitola

Možná vysvětlení ztroskotání obnovy

I. Povinnost kritiky
Progresivistické hnutí zásadně neobnovovalo a nebudovalo, ale umenšovalo a odstraňovalo. Nepředstavuje žádnou obnovu, ale je dalekosáhle destruktivní. Pokoncilní hnutí se skutečného chorobného ložiska v Církvi nedotklo a tím spíše je nevyléčilo. Naopak, už stávající nemoci zhoršilo a jiné vyvolalo. S dobrými důvody je lze v určitém ohledu srovnat s protestantskou vlnou 16. století. Hesenský luterán Franz Lembert položil v jednom dopisu Myconiovi otázku prozrazující, jak viděl sám jejich situaci: „Velmi mnoho jsme zničili, ale co jsme vybudovali?“ Nositelé progresivistického hnutí si musí položit úplně stejnou otázku. Žádné chlácholení, ale ani žádné zapřísahání nemůže už dnes pomoci. Je třeba střízlivě pohledět do očí skutečnosti, že sůl se zkazila.
Při těchto zjištěních se nejedná o přehánění nespokojených „konzervativců“. Tato se naopak dají doložit téměř bez skulin z oficiálních pramenů a vyjádření úředních osob. Každý úřední list kteréhokoliv katolického biskupství v Německu je dnes zrcadlem rozpadu v Církvi, jen když jej umíme správně číst. Z progresivistické literatury se dá dokonce sestavit celý katalog rozkladných jevů v důsledku koncilu a pokoncilního hnutí, skutečností, které nemohou být jednoduše ututlány a proto musí být připuštěny. Papež Pavel VI. konstatoval už v roce 1968, že Církev se nachází v hodině sebezničení. Kardinál Frings napsal v roce 1973 o koncilu a jím vyvolaném hnutí: „Naděje, kterou papež s nimi spojoval, že se stanou novými letnicemi a přijde nové jaro do Církve, se dosud nesplnila“ (Frings, Für Menschen bestellt 304). Současný mnichovský a freisingský arcibiskup, kardinál Ratzinger, prohlásil v roce 1975: „Je nesporné, že posledních deset let probíhalo pro katolickou Církev krajně negativně. Místo očekávaného obnovení přinesla tato léta postupný proces rozkladu, který se dalekosáhle odehrává ve znamení odvolávání se na koncil a ten tím čím dál více zdiskreditoval“ (Deutsche Tagespost č. 117 z 30. září1975, str. 12). Kardinál Schröffer řekl 16. října 1976 při vzpomínkové bohoslužbě za kardinála Döpfnera, že se smrtí biskupa přišla hodina zúčtování a rozvedl to pak: „Co odpoví biskup, když na něj přijde otázka: Za tvého času ubylo víry, její síla ochabla, kostely se vyprázdnily, věrnost k zákonům života byla otřesena, ochota mít děti mizela, mnoho dětí už nebylo pokřtěno, čísla rozvodů se zvýšila, kněží opustili řady svých spolubratří, odvaha a síla k úplnému odevzdání života ve službě Bohu a bratřím v mládeži ochabla. Cos učinil, abys proti tomu něco udělal?“ (Klerusblatt 56, 1976, 279). Těmito libovolně rozmnožitelnými hlasy můžeme skončit. Nikdo nemůže popřít onen děsivý úbytek náboženského života v katolické Církvi.
Není pro mě žádnou radostí muset učinit tato trpká zjištění. Ale kdo si je vědom svého dílu zodpovědnosti za Církev, nemůže nečinně přihlížet, jak je Církev likvidována. Dovolávám se slova Muratoriho: kdo miluje svou Církev, mluví o jejích chybách, kdo mlčí, chyby schvaluje. Jen bezohlednou pravdivostí může být připraven obrat k lepšímu. Rozdíl mezi kritikou, kterou činíme my a mezi kritikou progresistů spočívá v tom, že my posuzujeme dle měřítek, jež nám vložila do rukou sama Církev, zatímco progresivisté vytěžují cizí, částečně heterodoxní kategorie, aby odvrátili Církev od pravé cesty. Musí nejprve přehodnotit hodnoty, vydávat za bezvýznamné to, co ještě před pár lety za všeobecného souhlasu bylo hodnoceno jako významné, dřív než budou moci označit převraty přítomnosti za pokrok a vykročení vpřed.

II. Absence uznání
Až dosud ovšem lze zjistit u původců těchto zmatků málo uznání, že se mýlili a nerealizovali žádnou obnovu. Umíněně a nepoučitelně trvají na tom, že jednali správně. Za projevy rozkladu, které nemohou být popírány, jsou činěni zodpovědnými jiní a jiné záležitosti. Ještě nikdy zánik nepřipustil, že on sám znamená úpadek, rozklad a zhroucení. Vždy se pokoušel klamat sebe i druhé. Tak je i dnes rozpad vydáván za přestavbu, změnu struktury, nový začátek atd. Všechna tato slova jsou klamná. Zahalují ono úděsné dění, jehož jsme svědky. Tato nechuť přiznat vlastní selhání činí pokoncilní konání tak nevěrohodným.
Psychologicky je pochopitelné, že ti, kteří spoluutvářeli II. vatikánský koncil, který vzbudil tak veliké naděje a pohltil tolik času, síly a peněz, nechtějí lehce uznat, že celé to obrovské vynaložení sil nepřineslo žádné plody, že nenastal rozkvět, nýbrž úpadek bezpříkladného rozsahu. Nikdo nepřizná rád, že se mýlil a zklamal, že jeho dílo se nepodařilo a navzdory všem dobrým úmyslům se úspěch nedostavil. Tak si lze vysvětlit ono křečovité úsilí zodpovědných osob navzdory všem pozorováním, zkušenostem a statistickým důkazům trvat na fikci velkolepého a zdravého církevního sněmu, který pouze v důsledku nepříznivých dobových okolností nemohl nabýt své plné účinnosti. Význam dávaný II. vatikánskému koncilu a úspěchy mu připisované, jsou pak čistě předpoklady, tzn. že spočívají na (nedokázaných) myšlenkách, že takový podnik a takové vynaložení sil nemohou selhat. Takovýto předpoklad neobstojí před skutečností. Z dějin je známo, že koncily zůstávají neplodné a tím i ztroskotávají. Například V. lateránský koncil v letech 1512-1517 vyslovil mnoho závěrů pro obnovu, ale ty nebyly uskutečněny.

III. Utěšování se
Aby se nezhroutili z katastrofy, kterou způsobili, uklidňují se ti, co nesou odpovědnost, navzájem – a to dvojím způsobem. Jednak poukazují na skutečnost, že novinky posledních let byly přijaty většinou kléru a masou laiků, z části byly dokonce výslovně přivítány. S tímto zjištěním je třeba v širokém rozsahu souhlasit, ovšem je to všechno jiné než důvod k uklidnění. Opak je spíše pravdou. Co by měli běžný duchovní a běžný laik tedy dělat tváří v tvář autoritativně nařízeným změnám, které jim byly přibližovány s bezpříkladným propagandistickým vynaložením sil a nasazením všech prostředků Církve? Když papež, biskupové a teologové téměř jednomyslně a bez ustání žádají poslušnost a mluví o pokroku, přizpůsobení se a pastorační nutnosti, pak se prostý věřící zpravidla přitom uklidní nebo je alespoň zticha. Tím podivuhodnější je, že výrazný počet laiků a také někteří kněží se nenechali zaslepit, začali novinky zkoumat a shledali je příliš lehkými. Argument o novinkách přijatých v podstatě shovívavě je však dvousečný a nechá se obrátit i proti jeho autorům. Právě absence širšího odporu hovoří ve prospěch toho, že se zde nejedná o opravdovou obnovu. Víme totiž z dějin, jakou opozici vyvolávala mezi klérem a lidem skutečná reformní hnutí, jak se zainteresované strany semkly k obraně, aby nemusely vyměnit sladký život za přísnost, zdrženlivost a námahy. O všech (pravých) reformách slyšíme, že narazily na prudký a trvající odpor, odpor řeholníků, odpor biskupů, odpor světských autorit. Lidé si zvykli na pohodlnost, ruka ruku myje, každý měl užitek ze zanedbávání náboženských povinností. Reformátoři se svým působením stávali neoblíbenými, protože rušili pohodlí. Jestliže je tomu u novátorů současnosti jinak, pak to spočívá v tom, že nevytvářejí žádnou obnovu. Dnešní změny nacházejí souhlas u velkého množství lidí z toho důvodu, že slibují ulehčení a (falešný) klid. Odpor proti těmto údajným reformám přichází od oné menšiny rozumných, věřících a zbožných mužů a žen, kteří si uchovali cit pro to, co je Božím právem. Situaci lze, poněkud zjednodušeně, vyjádřit větou: progresivistické hnutí v Církvi si získalo potlesk vlažných a pohodlných. Horliví a zbožní obžalovávají mnohé z takzvaných reforem jako demontáž a ničení.
Říká se pak, že zlořády v Církvi jsou přeháněny, vůbec to není tak zlé, je toho také mnoho pozitivního atd. Jsem jiného mínění. Názor, že stav je líčen „konzervativci“ nepříznivěji, než je tomu ve skutečnosti, je vyvozen hlavně z nedostatečných informací nebo že se úmyslně nechce vidět skutečnost. Pokud by nesčetní překvapení, zmatení, zranění a rozhořčení věřící prolomili jednou své mlčení a shrnuli všechno to, co zažili v Církvi v posledních letech za nepřístojnosti a pohoršení, vznikl by dokument s otřesným obsahem.
Někteří pak spokojeně konstatují, že v Církvi nastalo nyní už klidnější klima. Bezpochyby už je klidněji, avšak proč? Protože progresivismus vládne téměř na všech úrovních. Protože dalece dosáhl svých cílů anebo doufá, že jich dosáhne v blízké budoucnosti. Je klid, protože lidé si zvykli na popírání víry a zničení kultu. Je klid, protože už sotva kdo se vzrušuje nad odpadem kněží a nejistotou kandidátů kněžství. Lze si zvyknout i na strašné věci. Tento klid je vykoupen tím, že Kristus je znovu křižován. Je také proto klid, protože četní zarmoucení křesťané oněměli v zoufalé rezignaci. Od lidí a pozemských akcí už neočekávají nic.

IV. Chybějící předvídavost koncilních otců
Většině koncilních otců chyběla schopnost vidět dopředu. To byl velký nedostatek u mužů, kteří chtěli řídit světovou Církev a pohnout jí kupředu. Od vedoucích osobností se očekává, že předvídají, jak jimi v život uvedená opatření budou působit. Dějepisectví vyčítá například oprávněně Hitlerovi, že si nespočítal, že konflikt s Polskem vyvolá světovou válku. Předvídavost, posouzení lidské psýché, znalost psychologických zákonitostí, to jsou vlastnosti, které musí být nutně očekávány u nositelů vládní moci. Proto se dostali na svá místa, že tyto vlastnosti se u nich předpokládaly. Tato očekávání rozhodující síly II. vatikánského koncilu hanebně zklamaly. Bylo to právě jejich dráždící slabostí, že se vytvořila psychóza změn, aniž by se tušilo, jaké otřesy se tím vyvolají.
Většině koncilních účastníků nechyběla varování. Zlé trendy, jež bude mít koncil za následek, byly předvídány. Kdo čte protokoly II. vatikánského koncilu, tomu se úplně zatají dech, jak úzkostlivě, jdouce až do jednotlivostí, byly moudrými koncilními otci vytušeny a popsány téměř všechny škody a zkázy, které lze dnes v Církvi pozorovat. To však byli oni biskupové, kteří byli označeni jako „konzervativní“. Většina biskupů, a bohužel i oba v potaz přicházející papežové, varovným hlasům nenaslouchala, jejich autory naopak odsunula stranou jako „zvěstovatele pohrom“ a dala jim pocítit nemilost. Málokdy v dějinách se předpovědi splnily tak nepředstavitelně přesným způsobem, jako byly obavy koncilních otců z důsledků koncilu. Nelze prostě vydávat hesla o přizpůsobení se a slibovat si od toho obnovení, když se současně neřekne, že oním principem přizpůsobení se může být jedině bezpodmínečná věrnost chudému služebníku Božímu Ježíši Kristu. Když se to totiž nezmíní, pak se naplňuje spodoba v opačném směru, tzn. jako přizpůsobení se světu v porušeném stavu, světskému duchu a knížatům tohoto světa. Kdo vyvolá hnutí, u něhož se na základě všech zkušeností dá předpokládat, že se vymkne kontrole, jedná nezodpovědně.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 19:02

3. ČÁST
ÚKOL BUDOUCNOSTI



1. kapitola
Nutnost a předpoklad obnovy

I. Nutnost obnovy
Současný kardinál Ratzinger před jistou dobou prohlásil: „Je třeba jasně říci, že skutečná obnova Církve předpokládá jednoznačný odvrat od mylných cest, jejichž katastrofální důsledky jsou mezitím nezpochybnitelné“ (Deutsche Tagespost č.117 z 24. září 1975, str. 12). Když mluví Ratzinger o nutnosti skutečné obnovy, připouští tím, že tato se zatím neukutečnila. Přesně to je naše stanovisko. Co se doposud stalo, jsou v podstatě zdánlivé reformy, dokonce zhoršení, znetvoření. Změny posledních let Církev neobnovily, ale působí, že obnovu potřebuje se stále rostoucí mírou. Jestliže to, co jsme v posledních letech v Církvi zažili, není obnova, ale její opak, pak z toho vyplývá, že zlepšení institucí a poměrů v Církvi a především obnovení lidí je úkolem budoucnosti. Obnova Církve není snad ukončena; naopak ještě nezačala.
Zde se ukazuje, jak nespravedlivá je výčitka, která je vznášena proti katolíkům vědomých si tradice, že jsou proti reformám. Oni naopak touží po reformách s horoucím srdcem, avšak po reformách, které si toho jména zaslouží, tedy nikoli po demontáži, nikoli po výprodeji, nikoli po hrátkách, nýbrž po obnově srdce, obrácení života, nápravě smýšlení a potom také, bude-li to nutné, po změně práva a institucí.

II. Předpoklady obnovy
Výše je ukázáno, jak obnova Církve v minulosti vždy začala tím, že povstaly osobnosti uchvácené Bohem a zahájily obrat svým příkladem radikálního následování Krista. I dnes musí být každá změna struktur předcházena obnovou srdce. Také dnes se musí změnit člověk, aby mohl být změněn svět. Vždy a všude platí základní pravidlo: nejprve boj proti zlému v nás, pak proti zlu kolem nás; nejprve sebeobnova, pak obnova okolí.
Má-li přijít skutečná obnova, pak musí úplně nejdřív ze všeho povstat muži a ženy, kteří jsou skrze sjednocení s Kristem přesvědčeni o svatém náboženství a jsou jím nadšeni, je jim vlastní stravující horlivost pro Boží věc a z lásky ke Kristu v sobě nesou svatý nepokoj, aby podřídili celý svět královskému panování Kristovu. Musí to být lidé, kteří slučují víru, jež hory přenáší, se svatou bázní Boží. Muži a ženy, kteří mají způsobit obnovu, musí pak mravně a asketicky dosahovat výše svého úkolu. Musí mít janovskou vážnost, františkánskou pokoru a ignáciánsky jasně vytyčený cíl. Obrátit sama sebe. Stejně smýšlející shromažďovat kolem sebe. Stát se znamením, které svítí, jemuž ale také bude odporováno.
Bludné cesty musí být rozeznány, chyby a selhání musí být přiznány. Nevidím, jak by se mohli ti, co nesou hlavní odpovědnost na děsivém úpadku Církve, vyhnout otevřenému a veřejnému přiznání své viny. Měli by doznat, že v posledních letech se sice udála mnohá přizpůsobení, že však obnovení Církve nenastalo. Měli by přiznat, že dále to tak jako doposud jít nemůže. Čestné doznání, že se mýlil, nepodkope ničí autoritu. Naopak ctí ty, kdo se k tomu probojují.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 19:02

2. kapitola

Obnova víry a bohoslužby
Až začne skutečná obnova, musí nám být v jednom jasno: ještě nikdy v průběhu církevních dějin nestála nějaká obnova před zpustošením a zkázou takového druhu jako ta, na niž čekáme. Rozklad v naší Církvi nabral apokalyptických rozměrů. Víra, základ všeho, není téměř nikde neporušená. Bohoslužba, sláva křesťanů, byla závažným způsobem deformována.

I. Obnova víry
Pravá obnova musí nejprve přistoupit k obnovení katolické víry v její čistotě a plnosti. Neboť na víře závisí vše: Církev, kněžství a křesťanský život. Věřícím musí být vráceno vděčné vědomí vyvolení Kristem. Musí jim být znovu postaveno před oči, co to znamená být vykoupen a být shromážděn v Církvi Boží. Relativistickému tlachání o anonymních křesťanech a podobným jevům je třeba vypovědět rozhodný boj. Falešný ekumenismus, který není ničím jiným než irenismem a indeferentismem, musí být ukončen. Nekatolickým bratřím je třeba dosvědčovat katolickou víru bez škrtů a předkládat jim ji k přijetí. Protestantizaci Církve je třeba zrušit. Heterodoxní názory a instituty, které byly v posledních letech v naší Církvi přijaty, musí být opět odvrženy. Katolická víra musí vytvářet měřítko pro to, co má v Církvi oprávnění na existenci a co nikoliv.
Neurčitost v hlásání musí opět ustoupit jasnosti a jednoznačnosti. Křesťanské tajemství spásy musí být kázáno podle své vnitřní struktury a ne podle opatrnických ohledů.
Je třeba skončit se stíráním rozdílů katolické víry oproti naukám jiných náboženských společností. Lid musí být poučen o předmětech, které jsou mezi katolíky a ostatními křesťany kontroverzní, pokojně a v lásce, avšak také s otevřeností a poctivostí. Apologetika, obrana katolické víry proti napadání, musí dojít opět cti. Věřící musí být uschopněni odpovídat na námitky.
Vyučování náboženství musí být opět dáno do pořádku jako předmět, jenž si toto jméno zaslouží. Je při něm třeba přednášet nezkrácenou, a ne deformovanou věrouku a mravouku, a to osobami, které s přesvědčením za obojím stojí. Dětem a mládeži je nutno zprostředkovat jasné a současné vědomosti církevní nauky, uvést je do života Církve a náboženské praxe. Pochybné učebnice náboženství je třeba stáhnout. Je nutno s nejvyšším urychlením vytvořit použitelný katechismus.
Jedním z nejdůležitějších bodů je pak obnova nezávadného zvěstování katolické morálky. Oslabování a překrucování požadavků Božích na člověka pověřenými učiteli morálky musí skončit. Právě ve své mravouce má katolická Církev prostředek uzdravení pro společnost, která už nezná mezí. Pokud údy Církve budou podle ní žít, stanou se účinnými posly katolické víry. Nic nepřesvědčuje člověka víc než příklad.

II. Obnova bohoslužby
Bohoslužba musí být obnovena ve své důstojnosti a vznešenosti. Musí být proniknuta vírou a víru účastníků živit. Deformace tzv. liturgické obnovy musí být zrušeny. Dřívější liturgie, která zřetelněji vyjadřovala víru Církve, musí být obnovena. Je třeba se vzdát nové Mše ve prospěch Mše Pia V. Při udělování svátostí je nutno se vrátit k dřívějšímu ritu. V modlitbě breviáře je nutno zrušit vynechávky a zkrácení.
Jádrem bohoslužby je modlitba a každá další činnost z ní přijímá svůj význam. Ideologická indoktrinace už nadále nesmí mít místo v bohoslužbě. Blasfemie, nepřístojnosti, hrátky a experimenty musí být vymýceny. Farnost se musí naučit klečet před Bohem, ne pouze sedět či stát. Je nutno přivést nově k rozkvětu uctívání Pána ve svátosti eucharistické oběti. Bázeň před Pánem ve svátosti musí být obnovena. Kněží musí dávat najevo chováním, oblečením a jednáním, že vědí, kdo je zde přítomen. Je nutno opustit bezmyšlenkovité připouštění k rozdílení sv. přijímání. Nesmírně důležité je, aby byl brzo vytvořen nový diecézní zpěvník, který bude víru a zbožnost věřících vskutku podporovat a živit. Některé předkoncilní modlitební knihy německých diecézí se nabízejí jako vynikající předlohy, po nichž lze sáhnout.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 19:03

3.kapitola

Mravní obnova

I. Závažnost křesťanského života
Obnova, která si má toto jméno zasloužit, musí znovu vyjevit důležitost křesťanského náboženství, tzn. jeho rozhodující charakter a jeho význam pro spásu. V duších musí opět růst úcta, bázeň a zanícení před nejsvětějším Bohem. Katolíci musí být znovu přivedeni k uvědomění si majestátu a svatosti, spravedlnosti a velikosti Boží. Nevážnost, frivolita a opovážlivost musí z náboženské oblasti zmizet. Svatá bázeň Boží se musí stát opět pro každého katolíka samozřejmostí. Skutečná obnova musí před Boha znovu postavit každého jednotlivce, postavit mu před oči jeho zodpovědnost za časnost i věčnost, přivést jej k živému spojení, ano k sjednocení s ukřižovaným Pánem Ježíšem Kristem. Věřící musí být znovu poučen o smyslu a cíli svého života, že jsme totiž na zemi, abychom Pána Boha milovali a jemu sloužili a tak jednou do nebe přišli. Každý křesťan musí opět poznat svoji odpovědnost, kterou má za spásonosný běh dějin a za uchování pořádku na zemi. Musí mu být připomenuto, že každý jednotlivý hřích činí spoluviníkem na neštěstí a katastrofách a musí proto cítit svatou bázeň před hříchem. Kazatelé, učitelé náboženství a zpovědníci musí opustit praxi, aby používali lidskou slabost a Boží milosrdenství jako výmluvy k zanedbávání či oslabování zvěstování svatosti a majestátu Božího, vážnosti soudu a nebezpečí věčného zatracení. Zvěstování musí být zbaveno jakýchkoli tabu. Velkým tématům: hříchu, soudu a věčnému zavržení se musí opět dostat jim náležitého postavení. Onomu právě tak směšnému jako i nebezpečnému žvanění, že všichni, všichni, všichni přijdou do nebe, musí být učiněna přítrž.

II. Úcta vůči Božímu zákonu
Úcta vůči Božímu zákonu, jeho přikázáním, napomenutím a varováním, jeho přislíbením a hrozbám musí být u věřících obnovena. Výmluvy a omluvy neplatí, když jen chtějí zakrýt pohodlnost a neochotu k oběti. Věřící musí opět žít Kristův zákon s plnou věrností, bez oslabení a zkrácení, jež do něj vnesl progresismus. Ježíšovo učení není prostě a jednoduše pohodlné. V evangeliu naopak čteme hrozivé věty. Nikdo nemá právo je bagatelizovat. Kdo chce následovat Krista, musí na sebe vzít jeho kříž. Pravá obnova neusnadňuje křesťanský život, nýbrž jej činí obtížnějším, protože bere vůli Boží vážně. Láska mezi mužem a ženou musí být opět pozvednuta z prachu, musí získat znovu svou důstojnost tím, že dostane nazpět svou čistotu. Rodiče se musí znovu naučit chápat sebe sama jako spolupracovníky Stvořitele při velkém díle tvoření nebeských občanů.

III. Obnova postní kázně
Hřích musí být brán opět vážně, boj proti němu veden s vážností, příležitosti ke hříchu je třeba se opět rozhodně vyhýbat. Být křesťanem znamená být bojovníkem. Jistě se křesťan bude opětovně stávat slabým. Ale k tomu, aby se uchránil před pádem nebo aby po pádu opět povstal, existují prostředky, především modlitba a askeze.
Církevní postní kázeň je nutno energicky obnovit. Půst musí být opět zaveden v širším rozsahu. Pro duchovní osoby , s odhlédnutím od svátků, musí být postními dny po celý rok středy a pátky. Věřící je třeba opět zavázat k postu ve středy, pátky a soboty v době postní a o prosebných dnech. Půst újmy a zdrženlivosti se nedá ničím nahradit, ani skutky zbožnosti ani skutky blíženské lásky, tyto mají své místo vedle postu, nikoli namísto něj.
Kněží musí spravování svátosti pokání znovu rozpoznávat a vykonávat jako nejdůležitější část jejich pastorační služby, musí opět vést věřící k pravidelné dobré zpovědi. Přece víme, že není-li konána zpověď několikrát za rok, pak je zpověď jedenkrát za rok ve velkém nebezpečí. Zpovědní otcové se musí zase naučit umění vedení duší, umění, které dokáže udělit na základě důkladné znalosti duchovního života a vlastních zkušeností kajícníkovi radu a pokyny. Svatostí slynoucí kněží dřívějších staletí věděli o nutnosti a požehnání svátosti pokání. V prvním životopise svatého biskupa Jana Nepomuka Neumanna z Filadelfie v USA čteme: „Žádný kněz v diecézi nestrávil více času ve zpovědnici než biskup sám.“ Obnovení svátosti pokání, jež zaslouží toho jména, musí být užito při skutcích pokání. Stále platný princip: lehké pokání za lehké hříchy, těžké pokání za těžké hříchy, se musí opět dosáhnout uplatnění. Tím budou věřícím postaveny nepřehlédnutelně před oči závažnost hříchu, velikost spásného díla Kristova a odpovědnost člověka. Směšné skutky pokání, které jsou ukládány už po mnoho let – a to nikoli až od koncilu, působí, že svátost pokání je k smíchu. Místo nepatrného pokání ve formě modlitby se musí opět dostat do praxe namáhavější skutky pokání. Snad by mělo vykonání pokání (dostiučinění) opět předcházet rozhřešení. To by byla pravá obnova svátosti pokání. Již teď, před zahájením skutečné obnovy shora, bychom se měli obrátit a být přísnější vůči sobě samým. Nemůžeme se ve svaté proměnit ze dne na den. Ale něco můžeme, totiž při všem nebo při mnohém, co konáme, udělat něco navíc, než co chce pohodlnost a uskutečňuje průměr.

IV. Péče o misijního ducha
Znovu musí být obnoven misijní duch, horlivost a nadšení pro misie. Získávat duše, zachraňovat duše, šířit a podporovat Boží království, přivádět do Církve nové údy, to musí být opět nazíráno jako nejkrásnější úloha a nejvyšší povolání křesťana. Velká úcta k misiím se znovu vrátí, když relativistické řeči o Boží spásonosné vůli a o cestách spásy pohanů budou ukončeny a opět se pozdvihne katolická nauka o Církvi, víře a spáse. Názory progresivistických teologů, které berou misiím půdu pod nohama, je nutno bez jakéhokoli ohledu zavrhnout.
Vedle vnějších misií nesmí být zanedbány ani vnitřní. Církvi vzdálení a odpadlíci nesmějí být ponecháni svému osudu. Je třeba jít za nimi a přivést je zpět do jedné Kristovy Církve. K tomu je třeba směřovat aktivitu laiků, kteří jsou hotovi pracovat s kněžími na budování království Božího. Je nutno znovu obrátit k diaspoře pozornost, kterou potřebuje a zaslouží si ji. Musí se bojovat o každou jednotlivou duši, každou jednotlivou rodinu. Slabošská povolnost nemá žádné místo tam, kde jde o Boží čest, Boží království a Boží lid. Je nutno obnovit pastoraci smíšených manželství. Jejím cílem musí být sjednotit v katolické víře každou rodinu, jejíž jeden úd je katolický. Kapitulace před nátlakem protestantismu a jejich katolických přívrženců musí být odvolána. Duchovní pastýři a věřící musí s láskou, taktem a horlivostí usilovat o konverze. Každý si musí být vědom své odpovědnosti vůči svým příbuzným, sousedům a kolegům v práci.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 19:04

4. kapitola

Obnova v kléru a v řádech

I. Obnova biskupů
Ještě nikdy nedošla obnova v Církvi svého cíle bez spolupůsobení biskupů. Nástupci apoštolů proto musí předcházet s obnovou příkladem. Obnova biskupů podmiňuje řadu nutných opatření. Biskupové musí vést příkladně přísný a jednoduchý život. Neúnavně musí být na cestách v prospěch jim svěřeného stádce. Důvěrně známá jim musí být celá diecéze, nejen biskupská rezidence a biskupské město. Bez ohledu na chválu či hanu musí oni sami hledět na ukřižovaného Pána a vést své diecézány slovem, příkladem a jednáním k dokonalosti. Biskupové musí hledat, prosti ješitnosti a falešné shovívavosti, jen Boží uznání.
Za své poradce a důvěrníky by si měli biskupové volit samostatné, otevřené, odvážné a charakterově pevné muže, nikoli poddajné a servilní přikrášlovatele skutečnosti. Musí mít vnitřní jistotu, aby unesli odchylné názory. Při výchově teologů musí rozhodující měřítka posouzení vydávat vědeckost, pevnost víry a zbožnost, nikoli přizpůsobení se trendům, „modernost“ a umění držet směr. Biskupové se musí osvobodit od jednostranného dávání přednosti progresivistickým teologům.
Výběr biskupů je možno zlepšit a také je to zapotřebí. Biskupové by neměli být nadále vybíráni hlavně podle toho, jestli se bez sebemenších problémů zapojí do zástupu svých kolegů a přizpůsobí se právě platným proudům, nýbrž by pro tento úřad měli být vybíráni nezávislí, horlivostí pro slávu Boží a spásu duší se stravující muži, i když nejsou právě příjemnými představenými (případně podřízenými).Není zcela jisté, že ti, kteří jsou s to přizpůsobit se každému (vnitrocírkevnímu) proudu, jsou nejvhodnějšími kandidáty na obsazení biskupských stolců. Neboť by mohlo být skutečností, že tato vlastnost je učiní náchylnými, aby ustupovali neúnosným tendencím. Měla by se klást větší hodnota než dosud na schopnost dokázat energicky spravovat statisíce duší. Muži, kteří budou povoláni za biskupy, musí mít například takový odhad, že budou schopni předvídat, jaké budou výsledky vývoje, který započal nebo který má být uveden do chodu. Biskupové by měli být také ihned nebo v prvních letech po jejich jmenování školeni v umění umět vést lidi a v řízení. Jistě existuje pro obé nadání, ale ne každý, kdo je povolán do biskupského úřadu, je má, a mnohé z toho se dá předat a naučit.
Musí být obnovena zodpovědnost jednotlivých biskupů a znemožněno schovávání se v grémiích. Svatý Otec by měl upustit od toho, aby biskupy – např. z jedné biskupské konference – považoval za jeden celek, kterým vůbec nejsou. Naopak by měl k odvrácení hrozivého ohrožení Církve rozhodnuté hierarchy povzbuzovat a podepírat, stejně jako se starat o to, aby se dostali do vedoucích pozic jednotlivých oblastí.
Biskupové by se měli konečně odvážně postavit na stranu obnovných sil v Církvi a poskytnout jim svou ochranu a podporu, místo toho, aby je nedůvěřivě pozorovali. Jsou biskupové, kteří si stěžují na „polarizaci“ mezi klérem a mezi laiky a vyčítají obhájcům víry, že ji zostřují. Na to je třeba odpovědět, že protiklady v Církvi nevytvořili průkopníci pravé obnovy, ale ti, kteří na místo nezpochybnitelně katolických zařízení nasadili poloprotestantské. Poté však, co vznikl tento rozpor, se musí říci, že rozdíl mezi pravdou a bludem, jasností a dvojznačností nemůže být dostatečně jasně vypracován. Toto jsou bdělí katolíci dlužni věřícím lidem i té části kléru, která zůstala věrná, právě tak jako Bohu.

II. Obnova teologů
Výchova kněží musí být podstatně obnovena. Věřící, zbožní a učení teologové musí vychovávat přesvědčené kněze s horlivostí pro duše, kteří sami nemají žádné potřeby. Ve výchově kněží musí být silněji rozvinuty vlastnosti jako vedení lidí, vědomí vlastní zodpovědnosti a odvaha být nepopulární.
Teologie se musí opět uzdravit. Teologie je hlásání víry ve vědecké formě. Kdo chce v Církvi učit a šířit teologii, může tak činit, jen když hájí pravověrnou teologii. Kdo není schopen vidět ve zjevení Ježíše Krista absolutní, provždy platnou a neměnnou pravdu, nemůže být teologickým učitelem v katolické Církvi. Zjevení a učení Církve, Písmo a tradice se musí opět stát nesporným základem katolické věroučné nauky. K zajištění tohoto principu je předcházející cenzura právě tak nezbytná jako index zakázaných knih. Neboť věřící musí vědět, na které teologické publikace se mohou spolehnout a na které nikoliv. Teologii je nutno osvobodit od ideologie. Musí jí být navrácen její vědecký charakter, to znamená na prvním místě závazek vůči pravdě.
Připuštění k akademické výuce teologie musí být ztíženo po věcné i po osobní stránce. Kdo nemůže prokázat důkladný celkový teologický přehled a vynikající znalosti a výkony na svém odborném poli, nemůže být učitelem teologie. Kdo není knězem a jako takový se neosvědčil ve zbožnosti, askezi a pastoraci, není vhodný pro vyučování teologie.

III. Obnova duchovenstva
Klérus se musí vrátit k ukázněnému, jednoduchému a přísnému životu. Musí být obnoveny horlivost v modlitbě, láska k pokání a zalíbení v samotě. Opět musí být mezi kleriky mužové s vynikajícími duchovními zkušenostmi, mystickým životem modlitby a nadprůměrnou zbožností, jejichž světlo osvěcuje ostatní, jejichž žár ostatní zapaluje.
Pastoraci musí být vráceny správné cíle. Těmi mohou být jen Boží sláva a spása duší. Rozhodující otázka, již si musí pokládat kněz při své pastorační práci, nezní: Pobavil jsem dobře svou farnost?, ale: Učinil jsem z těch, kteří jsou mi svěřeni, přesvědčené katolické křesťany?
Byrokratizace našich duchovních úřadů až do krajnosti musí být zlikvidována. Musí být zabrzděn únik k psacímu stolu od práce na konkrétních úkolech, od péče o duše. Stále ještě existuje značný počet kněží, kteří hledají takové místo, které je zbavuje pastorační práce nebo tací, kteří sice jsou v místě spojeném s pastorační činností, avšak hledají únik ve všech možných zaměstnáváních se, aby nemuseli vykonávat tvrdou a na odříkání bohatou pastorační službu. Tu je nutné důkladně uskutečnit léčbu. Pastorace je rozhodující úkol, pro nějž je svěcen každý kněz a každá jiná činnost musí být podrobena pečlivému poměření s touto úlohou.
Klérus se musí znovu naučit respektu před Božím slovem v bohoslužbě, při hlásání a při vyučování. Důkladné studium a dobrá příprava se musí opět stát samozřejmostí pro mluvu i kázání. Na knězi musí být znát, že stojí za tím, co káže a učí. Jen to, co vychází z přesvědčení, je schopno přesvědčit. Systém poradních sborů lze poměřovat jedině podle otázky, čím přispívá k posílení království Božího. Nakolik představuje omezování role duchovního představeného, je nutno ho odstranit. Místo platforem pro povídání musí zaujmout centra činnosti. Katolíkovým charakteristickým znamením se musí znovu stát, že své náboženství žije, ne že o něm mluví.

IV. Obnova řeholniho stavu
Obnovení řádů je doslova otázkou přežití Církve. Jejich obnova je neoddiskutovatelná. Neboť křesťanstvo, které odmítá brát vážně evangelní rady, bude brzo hledat cesty, jak se zbavit Božích přikázání. Jako první opatření je třeba předem stanovit rozdělení klášterních společenství na přísné a mírné observance. Tímto způsobem už nebudou nadále síly ochotné k obnově přehlasovávány. Druhé opatření musí spočívat v rozpuštění těch klášterních společenství, která se nedají obnovit. Řádům musí být opět dána pravidla a konstituce, která jim vytýčí jednoznačně a konkrétně zaměření na život s Bohem a ve službě Církvi. Ona mnohá, gumě podobná ustanovení nejnovějšího řeholního práva, která otevírají dveře dokořán svévoli a nepořádku, musí být nahrazena precizními, konkrétními předpisy. Členové řádů musí být vedeni k přesnému a promptnímu následování pravidel a konstitucí. K tomuto účelu je třeba podstatně obnovit institut vizitací. Noviciát se musí zase stát zřízením, které si zaslouží své jméno a naplňuje svůj účel. „Veškerý zdar a nezdar našeho řádu závisí na výchově noviců“, prohlásil generální představený dominikánů Romeo na generální kapitule v Salamance roku 1551. To bychom si měli připomínat. Reformní hnutí pro kláštery zdůrazňovala příkazy mlčení a ruční práce. Jak příhodné by toto bylo pro obnovu v naší současnosti, zaplavené dráždivostí, s její žvanivostí a její tělesnou nečinností! Je nutno zamezit libovolnému pohybu, potulování se bez oddechu všude možně a nespoutanému jezdění sem a tam. Řády se musí proto vrátit k uzavřenosti před světem, pořádku a kázni. Z mužských ubytoven se musí opět stát kláštery. Duch a smysl evangelních rad musí být opět žity. Klášterní společenství se mohou vyhnout víru povolné společnosti blahobytu a uhájit se jako duchovní společenství v následování Krista jen tehdy, když v přísné disciplině a askezi vytýčí zřetelnou hranici. Sv. Kajetán viděl jeden z klíčů k obnově dominikánského řádu v pěstování vědy, druhým klíčem pro něj bylo společenství jako předpoklad pro duševní a duchovní život. I dnes by mohly rozvinout své výchovné působení skutečné, namáhavé usilování o teologii a pravý, bratrský život ve společenství.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 19:04

ZÁVĚR


V Církvi bylo v posledních letech zničeno a zkaženo tak mnoho, že už nemůže být zachráněna a obnovena člověkem, nýbrž jen zázrakem všemohoucnosti Boží. V tento zázrak však smíme doufat, tento zázrak máme vyprošovat, tohoto zázraku se musíme učinit hodnými. Očekávání Božího zásahu a Boží pomoci samozřejmě nenahrazuje lidskou činnost. Musíme napnout své síly, bez oddechu působit, být vyznavači bez bázně a neúnavně pracovat, abychom alespoň nebyli nehodni mocných Božích skutků.
Je nezvratnou skutečností, že sotva existuje mezi lidmi vlastnost, která je tak vzácná jako odvaha. Nedostatek kuráže je největším nebezpečím pro všechno velké. Ernst Wiechert prohlásil 16. dubna 1935 v Auditorium maximum Mnichovské univerzity, že nic nerozežírá duši muže a národa více než zbabělost. To samé platí i pro Církev. Bez srdnatosti se nezrodí žádná obnova. Z bázně a váhání ještě nikdy nepovstalo nic velkého. Proto se musíme pokoušet vzbudit v lidech odvahu.
Buďme připraveni na to, že ti, kteří chtějí způsobit pravé obnovení Církve, budou muset projít vnitřním i vnějším protivenstvím. Nositelé obnovy budou nejdříve muset vydržet těžký vnitřní boj, než získají jistotu, že Bůh je chce použít k záchraně Církve. Nezůstanou ušetřeni pochybností a malomyslnosti. Budou označováni za povýšené, neposlušné a ustrnulé. Na začátku budou stát osamoceni a budou postrádat přízeň vysoce postavených. Pravá obnova pak narazí na rozhořčený odpor podílníků na laxismu a liberalismu v Církvi a jejich poživatelů. Značná část „katolíků“ se bude rozčilovat, když se jim bude chtít vzít to, na co nahlížejí jako na výdobytky hnutí posledních patnácti let, tedy všechna ta zmírnění, oslabení, ulehčení a příjemnosti, jež byly pod jménem „obnovy“ zavedeny. Nositele reformy budou difamovat, bojkotovat, ba budou se je pokoušet zničit. Za tímto účelem uzavřou spolky s bludařstvím a nevěrou a povolají státní moc. Budou hrozit věřícím svými mocenskými prostředky a podaří se jim mnohé zastrašit. Pokud však máme důvěru v Boha a pokoru, Pán bude naší práci a našemu zápasu žehnat. Snad nám není dáno, abychom se dočkali žně. Ale chceme být vděčni, že smíme zasévat.
Když papež Řehoř VII., velký katolický reformátor středověku, zemřel roku 1085 ve vyhnanství v Salernu, neviděl ještě žádné úspěchy svého boje za uzdravení Církve. Přesto byl přesvědčen, že jeho reformní dílo zvítězí v hodinu určenou Bohem, protože Duch Boží v tomto díle živě působil a protože stálo na půdě osvědčeného církevního práva.
Nevím, jak dlouho si progresivismus udrží své místo v Církvi. Je mocný, neboť disponuje aparátem, penězmi a propagandistickými prostředky. Ale jedno vím: Doba progresivistů uplynula, hodina věřícího katolického lidu udeřila.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 19:05

LITERATURA

Hans Barion, Das Zweite Vatikanische Konzil. Kanonistischer Bericht (I) Der Staat 3,1964, 221-226; (II): tamtéž 4,1965, 341-359, (III): tamtéž 5, 1966, 341-352.
Hans Barion, Das konziliare Utopia. Eine Studie zur Soziallehre des II. Vatikanischen Konzils, v: Säkularisation und Utopie. Ebracher Studien. Ernst Forsthoff zum 65. Geburtstag. Stuttgart, Berlin, Koln, Mainz 1967,187-233.
Robert Beauvais, Nous serons tous des protestants, Paris 1976.
Joseph Frings, Für die Menschen bestellt. Erinnerungen des Alterzbischofs von Köln Josef Kardinal Frings, Koln 1973.
Les fumées de Satan. Présentation de André Mignot. Conclusion de Michel de Saint Pierre, Paris 1976.
Klaus Gamber, Liturgiereform und Vaticanum II: Una Voce-Korrespondenz 7,1977, 246-255.
Paul Hacker, Seelenmesse ohne Seele: Una Voce-Korrespondenz 5,1975,221-224.
John Carmel Heenan, A Crown of Thoms. An Autobiography 1951-1963, London, Sydney, Auckland, Toronto 1974.
Hubert Jedin, Kirche des Glaubens - Kirche der Geschichte. Ausgewählte Aufsätze und Vorträge, 2 Bde., Freiburg, Basel, Wien 1966.
François Louvel, Fallait-il un Concile? Les catholiques après Vatican II. Une enquête de la vie spirituelle, Paris 1966.
Gottfried Maron, Der römische Katholizismus nach dem Konzil. Grundriß einer Analyse: Materialdienst des Konfessionskundlichen Instituts des Evangelischen Bundes 17, 1966,1-8.
Georg May, Die alte und die neue Messe. Die Rechtslage hinsichtlich des Ordo Missae (Schriftenreihe del Una Voce-Deutschland Heft 8/1975), 2. vydání, Düsseldorf 1976.
Georg May, Der Ökumenismus als Hebel der Protestantisierung der katholischen Kirche, Wien 1976.
Georg May, Priester und priesterliche Lebensform in der Kirchenkrise der Gegenwart, Wien 1977.

Klaus Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche in der nachkonziliaren Gestaltung der kirchlichen Rechtsordnung: AfkKR 144, 1975, 387-401.
Damaskinos Papandreou (vydavatel), Stimmen der Orthodoxie. Zu Grundfragen des II. Vatikanums, Wien, Freiburg, Basel 1964.
Karl Rahner, Schriften zur Theologie 5. Bd., 3.vydání, Zürich, Einsiedeln, Köln 1968.
Karl Rahner, Herbert Vorgrimler, Kleines Konzilskompendium, Freiburg 1966.
Josef Ratzinger, Der Weltdienst der Kirche. Auswirkungen von Gaudium et spes im letzten Jahrzehnt, v: Zehn Jahre Vaticanum II. Mit Beiträgen von Julius Kardinal Döpfner, Franz Kardinal König, Klaus Mörsdorf, Josef Ratzinger, Johannes Kardinal Willebrands. Einführung und Diskussionsberichte von Michael Seybold, Regensburg 1976, 36-53.
Wilhelm Schamoni, Gehen viele ewig verloren?, v: Hans Pfeil (vydavatel), Unwandelbares im Wandel der Zeit II, Aschaffenburg 1977,73-103
Michael Schmaus, Leo Scheffczyk, Joachim Giers, Exempel Holland. Theologische Analyse und Kritik des Niederländischen Pastoralkonzils, Berlin 1972.
Ralph M. Wiltgen, The Rhine flows into the Tiber. The Unknown Council, New York 1967.
Theologisches, Beilage zur Offerten-Zeitung für die katholische Geistlichkeit Deutschlands, herausgegeben von Wilhelm Schamoni, Verlag Josef Kral, Postfach 1180, D 8423 Abensberg.
Una Voce-Korrespondenz, herausgegeben von Una Voce-Deutschland e. V., D 4 Düsseldorf-Gerresheim, Postfach 120307.




Prof. Georg May

Toto zkoumání, zda katolický pojem o obnově (reformě) může být aplikován na II. vatikánský koncil, dochází k jinému výsledku, než by se dalo očekávat podle modlitebním mlýnkům se podobajících požadavků moderních teologů, že koncil musí být ještě lépe uskutečněn nebo že „duch koncilu“ nevane ještě všude v katolické Církvi. Zde se odhaluje jádro aktuální vnitrocírkevní problematiky.
Autor je kněz a emeritní profesor katolicko-teologické fakulty mohučské univerzity. Zaujal stanovisko k četným církevně-politickým brizantním tématům.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 19:37

Kdo to dočetl až sem, má moje uznání Smile

_________________
Veritas liberabit nos


Naposledy upravil dne 14.05.07 9:30, celkově upraveno 1 krát
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Anonymní
Anonymní
avatar


PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   08.05.07 22:32

Iacobusi, díky za vložený text! Georg May je neoddiskutovatelná
autorita. Byl jsem překvapen, že některá jeho díla měl ve své knihovně
i kardinál Tomášek.
Návrat nahoru Goto down
Anonymní
Anonymní
avatar


PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   17.05.07 20:11

Děkuji za vložený text, je velice zajímavý, mám přečtenou asi 1/3 ale je to četba na pokračování :-)
Návrat nahoru Goto down
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   18.05.07 6:33

Rádo se stalo. Smile
Tak. Je to četba na pokračování a taky bych řekl četba, ke které je třeba se vracet.

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Anonymní
Anonymní
avatar


PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   19.05.07 12:53

No, keď som si to stiahol na českej stránke bratstva tak som to nedočítal, tu som to konečne dočítal.
Návrat nahoru Goto down
Anonymní
Anonymní
avatar


PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   19.05.07 16:08

Díky Jakube za ten text, sice jsem to ještě nepřečetl celé, ale to, co jsem už přečetl mi mluvilo z duše, akorát mě z toho jímá tíseň a obava, kam až to bude muset dojít, než se vrchnosti rozsvítí a začne se s tím něco dělat. Crying or Very sad
Ale co, .... a pekelné brány ji nepřemohou.

Ještě jednou díky.
Návrat nahoru Goto down
Anonymní
Anonymní
avatar


PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   31.05.07 23:44

Právě jsem dočetl, děkuji.

"Nejprve boj proti zlému v nás, pak proti zlu kolem nás; nejprve sebeobnova, pak obnova okolí."
Návrat nahoru Goto down
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   09.06.07 16:35


_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
René Václavek
Obecní drbna
Obecní drbna
avatar

Male Počet příspěvků : 2775
Věk : 58
Bydliště : Pod Sv.Hostýnem
Na +T+ od : 19. 04. 07

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   20.09.07 10:26

Uznání Jakubovi za zveřejnění tohoto skvělého textu.
Návrat nahoru Goto down
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   20.09.07 10:28

René Václavek napsal:
Uznání Jakubovi za zveřejnění tohoto skvělého textu.

Já mám zásluhu minimální Smile
Chtělo to jen trpělivost. Tento text už nějaký čas visí na stránkách Bratrstva ke stažení. Tak jsem ho stáhnul a okopíroval Smile

_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Jakub
Gründer
Gründer
avatar

Male Počet příspěvků : 10037
Na +T+ od : 29. 11. 06

PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   24.01.09 14:06


_________________
Veritas liberabit nos
Návrat nahoru Goto down
http://crux.lightbb.com
Anonymní
Anonymní
avatar


PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   20.05.09 21:22

Návrat nahoru Goto down
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Georg May - Pravá a nepravá obnova   

Návrat nahoru Goto down
 
Georg May - Pravá a nepravá obnova
Návrat nahoru 
Strana 2 z 2Jdi na stránku : Previous  1, 2

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
+ + + T R A D I T I O + + +  :: Apologie víry a Církve-
Přejdi na: